12 49.7721507164 15.6617248767 1 1 6000 1 http://ivaveda.eu 300

Myslet znamená houby vědět

Září je pro mne v posledních letech měsícem, kdy se najednou situace, které se zdály uklidněné a jakžtakž stabilní, velmi zajímavě a neočekávaně rozvinuly.

Někdy jako rána z čistého nebe. Uklimbaní, jaksi falešně uklidnění svým egem, koukáme co máme najednou k řešení. Letošní září pro mne není výjimkou, vnímám ho jako velmi důležitý a náročný měsíc.

Pořekadlo, které jsem napsala jako název povídání, bylo velmi oblíbené u mého tatínka.

Jen používal hrubší výraz.

Mě se už jako malé holce líbil a také jsem cítila, že si táta téměř nikdy nestěžoval na svůj život.

Pokud nadával, tak jen když k tomu byl dotlačen, na svoji obranu a i tam stěžování použil jen zřídka.

Když jsem se v posledních dnech toulala po Železných horách a hledala tam podporu pro klid a odstup od situací, které mě trápí, tak mi přišlo jako odpověď na mé dotazy.

Situace, která mě k tomu přivedla byla úsměvná.

Již několik dní jsem se zálibně z kopce dívala na posekané pole, přes které bych se dostala k mé oblíbené kapličce. Jen mě odrazovala vlhkost. Když několik dní nepršelo, tak jsem se rozhodla, že se přes pole vydám. Z kopce to vypadalo jednoduše – posekané pole, zbytky uschlých stvolů a nízká řepka. Chtěla jsem se vydat po kolejích od traktoru, které vedly až ke kapličce. Takto idylicky a jednoduše to vypadalo z kopce.

Tak jsem tedy šla a po dvaceti metrech jsem zjistila, že řepka je i ve vyježděných kolejích a není dvoucentimetrová, ale místy až po kolena a já mám ve chvilce boty promočené.

Šla jsem dál a v botách mi tekl proud. Vnímala jsem své rozhodnutí, nelitovala ho a úplně jasně jsem cítila ten rozdíl – myslet a vědět. A také, že za svým rozhodnutím máme stát- ve smyslu, že poneseme jeho důsledky a užijeme si jeho bonusy. Nebát se udělat rozhodnutí, ale s hlavou pokud možno vztyčenou, ale zároveň s pokorou nést jeho dopady.

Tak jsem šla po té vyježděné koleji v botách, které byly po chvilce těžké a studené a světe div se, ani jsem si nenadávala.

Posezení u kapličky za to stálo, klid a výhled byl úžasný.

Mohla jsem jít cestou přes vesnici, ale já chtěla přijít z hor, cestou bez lidí, zažít vůni posečeného a ještě nezoraného pole a poslouchat zpěv ptáků nad ním. Byla to má volba, jen jsem si myslela… a pak tedy věděla. Ve chvíli, kdy jsem šla v tu chvíli nekonečným a mokrým polem (ze shora se zdálo, že jsem tam za chvilku) a odpoutala se od mokroty, tak jsem zažila ten okamžik ticha, lásky a prostoru kde sídlí nic. To je ten okamžik, kdy odstavíme mysl a jen jsme.

Z bot jsem vylila vodu, doma je vyprala – to jsem si mimochodem říkala, když jsem ten den odcházela, že bych je měla vyprat a teď, když dopisuji toto povídání, pomalu dosychají.

V současném září jsme asi více než vloni konfrontováni s myslím a vím, tak vám i sobě přeji moudré rozhodnutí a také sílu a odvahu nést jeho důsledky.

Krásné i když náročné dny přeje Iva

Předchozí příspěvek
Chvilka pro sebe
Další příspěvek
Co mě učí doba virová

0 Komentář

Zanechat odpověď