V loňském roce jsme v tento čas řešili, že nevíme na jakou společenskou událost jít dřív. Jestli na něco malého s přáteli (abychom s nimi uzavřeli rok, nebo se alespoň jednou za rok viděli), nebo na koncert, nebo na výstavu apod. Měla jsem dojem a to nejen v loňském roce, že je toho moc, že nemám ten potřebný klid a čas na jen tak spočinout.

Říkala jsem si a nebyla jsem sama, že tempo života je hektické a kam až to dojde.

Když jsem v prosinci 2019 poprvé mluvila o roce 2020, přirovnávala jsem jeho energii k něčemu novému, zatím pro nás nepoznanému. Nazvala jsem ho „Nová cesta“, na kterou se ale vydáme nedobrovolně.

Rok se pomalu uzavírá a já mám nyní opravdu čas se s ním s úctou a pozorností rozloučit.

Úctu i pozornost si zaslouží, neboť mne mnohému naučil. Mnohdy opravdu nedobrovolně, i teď se někdy rozčiluji, že to chci jinak. Že bych ráda semináře a přednášky naživo atd….

S úctou se loučím i s něčím v sobě. Tuším, že i když zákazy a omezení odezní, tak k něčemu ve svém životě a i ve své práci se již nevrátím.

Snažím se, než rozevřu náruč a přivítám energii nového roku, v klidu a míru ukončit vše, co již do další etapy mého života patřit nebude.

Abychom uchopili správně to nové, musí být naše náruč připravena a vyčištěna.

Je to jako s miminkem, také si ho člověk pochová, když má umyté a teplé ruce a je v klidu.

Přeji vám i sobě, abychom si dovolili být v ten poslední měsíc tohoto roku k sobě pozorní, dovolili si rozloučit se s tím, co má jít dál a přichystali se na to nové. A dovolili se dívat k novému obzoru s nadějí a nikoliv se strachem.

Prožijte láskyplný Advent. Iva