Za sebe bych ještě dodala a odstup od probíhající, a ne vždy příjemné situace.

Zejména na konci léta jsem byla konfrontována sama se sebou, ne vždy jsem z tohoto řekněme testu vyvázla se známkou, která by byla do stupně tři. Pokud mi test úplně nevyšel, velmi rychle následovala opravná zkouška. Jak jsem do svého jednání zapojila chtění, očekávání něčeho, nebyla jsem ochotná se vzdát určité představy, jak se má situace vyvíjet, okamžitě jsem cítila velký úbytek energie a radosti ze života. V podstatě mi nezbylo nic jiného než to nechat být, nenajíždět ať již projevenou či neprojevenou emocí do toho co se děje. Pokud se mi něco hodně nelíbilo, tak jsem se v klidu vymezila, řekla jsem si své. Někdy jsem i přiznala, že zatím nevím řešení a nebudu tedy tlačit za každou cenu tzv. „Na pilu“.

Opět jsem se vracela ve vzpomínkách k lidem, kteří podle mě byli velmi moudří. Dosti často žili prostý život, někteří neměli ano potřebné vzdělání. Jako poklad jsem objevovala jejich shovívavost a moudrost. Ale také jsem si uvědomila, že jsem je často poznala až ve chvíli, kdy dosáhli určitého stupně vývoje a téměř vždy po velmi náročném životě či zážitku.

Jedna moje část, za mě ta zatvrzelá by si přála, abychom si zejména se svými blízkými rozuměli skoro se dá říci beze slov. Měli bychom na věci stejný názor a plynula by tam celistvá a stejná energie. Druhá část říká jednoduše to je blbost, máš dosáhnout takového bodu vývoje, že uvidíš světlo i tam kde nebylo zatím vidět a máš se učit i od těch, kteří mají na věci jiný názor. Třeba i tak, že si člověk řekne, tak touto cestou tedy nejdu, i kdyby byla dlážděna zlatem. Přeji nám všem ať nacházíme poklad tam, kde bychom ho určitě nehledali. Iva