Pro někoho začala cesta do hor již na konci prázdnin, kdy byl konfrontován sám se sebou a se svoji odvahou, jít za svoji svobodou, i když ho to něco bude stát.
Na této cestě do „Hor“ máme velkou šanci odhodit pocity viny, poznat sami sebe a uvidět dosud nepoznané. Tomuto aktu předchází hluboké uvědomění si, že vinění není evoluční, má funkci paralizovat nás a zastavit naše odhodlání jít dál – s poznáním vlastní nedokonalosti a pokory k životu. Vinění nenese žádný dar, pokud se nám nepodaří ho vyměnit za upřímnou ochotu zachovat se při podobné situaci jinak. Je to z pohledu „Cesty do hor“ zdoláním jednoho menšího vrcholku, kde se najednou můžeme nadechnout a ucítit nepoznanou svobodu.
Je potřeba se postavit za svůj život a i za chvilky, kdy bychom nejraději zalezli někam hluboko a již nikdy nevylezli.
K sobě, ale i k druhým lidem, kteří nyní nemají na „růžích ustláno“, ať již je příčinou cokoliv, se máme chovat moudře, pokud možno přestat s litováním. Pokud sobě i druhým lidem projevíme úctu, projevíme tím důvěru, že i nelehkou situací projdeme co možná nejlépe a máme šanci zdolat svůj vysněný vrcholek. Vždy bychom se měli zamyslet, jestli je vhodné naše vměšování do dění druhých – může se stát, že díky našemu „dobrému skutku“ si nevylezou na tu svoji horu a budou muset celou cestu zopakovat – pravděpodobně již bez naší pomoci a za ztížených podmínek. Pokud se budeme zabývat druhými lidmi, místo toho, abychom si všímali sami sebe, může se nám stát, že nebudeme mít dostatek sil na nějaký vrcholek vylézt, promarníme šanci obohatit své poznání a dokonce můžeme zabránit poznání druhých.
Na cestě do hor nás má provázet „láska“ k sobě, druhým, ke stvoření. Potřebná je i „důvěra“, že poznání je největší pročišťující síla, že věci, které se dějí nejsou podrazem života, ale uvědoměním si jeho krásy.
Pokud si zachováme humor, či radost ze života i ve chvílích kdy polezeme po čtyřech, budeme zaprášení a někdy i vyčerpaní, máme větší šanci spatřit krásné nedokonalosti života a hlavně jeho lehkost.
Pravděpodobně si vybereme jinou cestu, nežli náš přítel, dítě, kolega. Někteří naši blízcí zůstanou pod horami, buď se jim ještě nechce, nebo nedošli bodu vývoje, kdy se mají na takovou cestu vydat. Je potřeba jít tou svojí cestou, nenásledovat bezhlavě někoho koho obdivujeme, ale pro jeho cestu ještě nemáme potřebnou energii, či vhled. Někdy můžeme pobýt na oddychovém stanovišti, jen je potřeba, být tam pouze určitý čas.
Pokud vylezeme na tu svoji horu, uvidíme život a svět v jiné perspektivě, zacítíme svobodu a lásku. Druhé nepovlečeme svoji cestou, ale necháme jim možnost si vybrat a projevíme jim důvěru, že to zvládnou.
Vlastním příkladem, a zejména láskou k sobě a druhým, můžeme učinit zázraky.
Bdělost, odvahu a lásku přeje Iva
