Již víc jak rok si připadám, že jsem na cestě, která mě vede někam, kde jsem ještě nebyla.
Někdy je to povznášející, někdy smutné, někdy vzteklé, někdy cítím malost, ale celkově je to svěží vítr, který tak oceníme, když je vydýcháno.
Když mě přepadne malost, tak se uchýlím k prezentaci toho, co mě na této mé víc jak roční cestě obohatilo.
Jsou to maličkosti, ale já jsem po nich třeba toužila desítky let. Bylo k nim potřeba dospět a také nic neočekávat, mít potřebný čas a prostor.
K obohacení se dají také zařadit některé výzvy, které jsem přijala.
Poznávám to, co je mi hodně vzdáleno a nemám k tomu tedy ani ten otevřený a vstřícný kanál.
Jak pro mé touhy tak pro mé výzvy bylo potřebné odevzdat přílišné chtění a „tlačení na pilu“, za každou cenu.
Připadám si jako cestovatel, co hezky po svých, prochází cizími zeměmi. Poznává je, ale zejména poznává sebe a své hodnoty. Po mnoha zážitcích se vrací nazpátek, obohacen o mnohé.
„Není větší pročišťující síly nežli poznání. Toto poznání potřebujeme, abychom byli zdraví“
Mějte krásné a bezpečné cesty, Iva
