Nejvíce snad pokoře, která však nemá nic společného s poslušností ovce.

Dále svobodě, té která je vnitřní a nemůže nám ji nikdo vzít.

Lásce a skromnosti. Lásce bez posuzování a vymáhání vděku, lásce, která dokáže říci i blízkým lidem ne. Skromnosti, která není omezující, protože najednou člověk cítí, že některé zážitky a věci ho naopak velmi svazují a neumožňují mu žít lehce.

Radosti, která není postavena na maximálních zážitcích. Radosti, která pramení ze srdce. Někdy je neočekávaná a o to hlubší.

Víře v lásku, naději a pocitu sounáležitosti s přírodou. Tak jako mnoho jiných se ve chvílích zmatku uchyluji do přírody. Letos daleko častěji a intenzivněji než jindy vnímám vůně, klid, ale někdy i napětí, když se mění počasí a je potřeba ledacos vyčistit.

Bdělosti, která mi pomůže, když se začnu ztrácet ve svých myšlenkách, emocích a touhách.

Pomůže mi, když znovu začnu přespříliš posuzovat, hodnotit a zarputile si trvat na něčem, co již odešlo, či odchází.

Starat se o sebe, vnímat sebe a upřednostnit sebe. Nevnímám to jako sobectví, ale jako cestu k hlubšímu pochopení druhých. I jim nechám více prostoru, pokud budu mít v sobě plnost lásky k sobě samé.

Úctě k životu a překážkám, které nás intenzivně učí a pomáhají nám zlepšit svoji sebedůvěru a víru v sebe.

S láskou k životu, Iva říjen 2020.