V posledních dnech se více obracím k moji mysli. Daleko víc cítím a vnímám ty své myšlenky, úvahy a směr přemýšlení, které si již nechci a nemíním ponechat.

Je to jako s tou někdy plnou skříní, kde máme oblečení a i různé věci, které nás již neoslovují, překáží a zaměstnávají už jen tím, že je musíme přerovnávat, ometat a i přemýšlet o nich.

Když ji jdeme vyklidit, dosti často v období jara, málokdy se nám to povede plně. Nechceme se věcí vzdát, někdy kvůli tomu, že pořizovací cena byla vyšší, někdy proto, že jsme je dostali a máme na ně nějakou vazbu, někdy lpíme i jen na tom, že je máme a obáváme se, co se stane, když se jich vzdáme a bude prázdno.

Ta plnost nás sice zatěžuje, ale nemůžeme se smířit s tím, že skříň bude prázdná.

Tak podobně vnímám i vyprázdnění mé pomyslné skříně- mysli, od již nepotřebného a únavného přemýšlení. Jak je někdy těžké zbavit se třeba určitého druhu strachu a přijmout to povznášející nic. Zejména, když jsme někdy od mala vyrůstali v přesvědčení, že strachovat se je důležité. Zvláště ženy matky mají prý mít tento druh emoce ke svým dětem a to po celý svůj život. I když před ničím nechrání a hluboce svazuje, člověk jako by žil v neustálé křeči, tak je těžké se ho vzdát.

Pomalu tedy procházím tu svoji pomyslnou skříň mysli a identifikuji to, co si dále ponechat nechci.

Skládám to do pomyslné krabice a vynáším z domu pryč. Nemohu říci, že je to lehké, ale pokud se mi to podaří, tak je to osvobozující a to nejen pro mne, ale i pro moje okolí.

Zdravé předjarní období přeje Iva